Hypermobilita dar nebo prokletí?

O hypermobilitě mluvíme, pokud se rozsah pohybu v kloubu dostává za fyziologickou normu, souvisí i s vyšší laxitou vaziva a celkovou hypotonií. Častěji dochází u takových kloubů k bolestem, blokádám či zraněním. Bez dostatečné stabilizace tělo postupem času reaguje na nadměrnou hybnost v segmentu například vytvořením výrůstků a dochází tak k dřívějšímu opotřebování kloubů. Hypermobilita je vrozená či získaná.

Někdy vzniká lokální kompenzační hypermobilita -> pokud je jeden segment méně hybný, sousední naopak svou hybnost zvětší.

K lokální hypermobilitě také přispívá neustálé ,,prokřupávání,, během dne. Či časté docházení na manipulace kloubů, kdy také v mnoha případech ani nedojde k následné instruktáži, jak si dané segmenty zastabilizovat.

Hypermobilní lidé mívají tendence se do vazů zavěšovat ->hyperextenze kolen, loktů či výrazná anteverze pánve.

Svaly bývají paradoxně zkrácené a tuhé. Strečink však není vhodným řešením, rozvolněné vazivo jim umožňuje velký rozsah pohybu a k protažení ani nedojde.

V rámci terapie je na místě udržovat svaly aktivní a volit cviky pro podporu ideální svalové souhry, přispívající ke stabilizaci páteře a kloubů horních a dolních končetin. Velmi důležité je naučit vnímat, kde končí fyziologický rozsah pohybu. Vhodnou doplňkovou terapií tuhosti svalů je také využití válců a dalších pomůcek.